Debrief k 3. západoslovenskému turnaju SDL (1. improvizovaná téza)

V prvom kole 3. západoslovenského regionálneho turnaja SDL sa debatéri a debatérky popasovali s tézou:

Veriaci rodičia by svoje deti nemali viesť k náboženstvu

Pojmy v téze a jej širší kontext vysvetľoval infoslide:

Pod vedenie k náboženstvu patrí napríklad návšteva omší, prijímanie sviatostí (krst, Bar Mitzvah), hlásenie detí na náboženskú výchovu v škole alebo náboženské krúžky či výchova k špecifickým hodnotám danej viery (nezabiješ je napríklad považované za celospoločenskú, nielen náboženskú hodnotu, ale možnosť fyzického styku ľudí až po uzatvorení manželstva je skôr náboženská hodnota).

Tento článok debatérom a debatérkam ponúka objasnenie strategických otázok v téze ako i návrhy argumentov na súhlasnú i nesúhlasnú stranu. Samozrejme, v debate mohla odznieť i široká škála iných argumentov, ktoré mohli byť rovnako úspešné.

Kontext teze:

Pokud je rodina věřící, tak náboženská víra ovlivňuje velkou část života této rodiny, může se jednat o náboženské rituály nebo návštěvy bohoslužeb, a také hodnoty, podle kterých rodiče každodenně žijí. Otázkou teze je, jestli rodiče mají děti k náboženství vést.  Jak vymezuje info slide vedení k náboženství může znamenat, že rodiče budou po dětech požadovat, aby se s nimi účastnily náboženských obřadů, aby navštěvovaly hodiny náboženství, nebo aby se chovaly dle pravidel, které jsou v souladu s jejich náboženskou vírou. Volba je tedy mezi tím, jestli rodiče budou děti k víře aktivně vést, nebo jestli tak činit nebudou a pouze je nechají, aby se případně jednou rozhodli víru praktikovat, ale nebudou je k tomu nějak ponoukat, nutit ani přesvědčovat.

V rámci teze bude možné zaměřit se na to, jak rozhodnutí rodičů (ne)vést svoje děti k náboženství ovlivní vztah dětí k rodičům, fungování rodiny a také vztah dětí k víře.

 

S tým

Obecně:

Formulace teze vyjadřuje, že se jedná o situaci, kdy zvažujeme, jaké je žádoucí chování rodičů. Teze není formulována tak, že by stát určité chování zakazoval, ale jedná se o to, aby tým přesvědčil rozhodce nebo rozhodkyně o tom, že tvrzení obsažené v tezi je pravdivé, tedy že by bylo lepší, pokud by rodiče nevedli své děti k náboženství.

Infoslide vysvětluje co se chápe pojmem vést k náboženství, je třeba z něj tedy vycházet. Je třeba dodat, že rodiče by stále náboženství praktikovat mohli, jenom by to dělali takovým způsobem, aby k tomu zároveň nevedli i děti (například do kostela na mši by šli sami bez dětí).

1. Svoboda dětí
   • Svoboda při výchově
     • Rodiče by měli při výchově dávat dětem co největší volbu, jak se rozhodnout žít svůj život. Každé dítě je jiné a proto by rodiče neměli své děti ovlivňovat, ale nechat jim možnost, aby se sami rozhodli.
     • Každé dítě je jedinečné, má jiné vlohy a jinak přemýšlí. Některé děti mají talent na sport, jiné jsou třeba umělecky založené. Některé děti jsou spíše introvertní, jiné extrovertní. Protože je každé dítě jiné, neměli by je rodiče nutit dělat věci, které sami rodiče považují za správné, protože to, že to považují za správné pro sebe, ještě neznamená, že je to správné pro jejich děti, protože každé dítě je jiné.
     • Stejně by tedy měli přistupovat k vedení náboženství a nevést děti k náboženství pouze proto, že to to sami považují za správné, aniž by zvážili potřeby svých dětí a umožnili jim víru si sami vybrat, pokud jim to bude vyhovovat.
   • Svoboda dětí se rozhodnout
     • Pokud by rodiče vedli děti k náboženství, tak by tím omezovali možnost dětí svobodně se rozhodnout jak budou žít žívot
     • Důvodem je, že pokud budou děti od malička vedeny k určitému způsobu života (chození na mše, modlení, vštěpování náboženských hodnodnot), tak jim rodič bere svobodnou vůli se rozhodnout, jestli to tak opravdu chtějí dělat.
     • Jejich svobodná vůle bude ovlivněna tak, že dětem budou vštěpovány tyto hodnoty už od malička, takže nebudou vědět, že se věci dají dělat i jinak. Tím, že nebudou mít informace, že lze věci dělat i jiným způsobem, tak budou předpokládat, že život ve víře je jediná cesta a nedostanou možnost prozkoumat jiné možnosti.
     • Zároveň pokud rodiče povedou děti k víře, tak nejen, že jim budou představovat způsob života, který je primárně v souladu s vírou, ale zároveň budou rodiče tento způsob života považovat za správný a žádoucí.
     • Děti tak nedostanou možnost žít jinak, protože o jiném způsobu života nebudou mít dostatek informací a zároveň i pokud by informace měli, tak jim bude rodiči vštěpováno, že jiný způsob života je špatný. Tím dětem omezíme možnost se rozhodnout jak chtějí žít svůj život. Děti nedostanou možnost zjistit, jestli pro ně jiné hodnoty/jiný způsob života bude lepší a nedostanou možnost se rozhodnout, aniž by měli vštípené hodnotové soudy ohledně jiných způsobů života.

Protože by rodiče měli děti vychovávat s ohledem na jejich individuální povahu a potřeby a protože výchovou k víře narušíme možnost dětem svobodně se rozhodnout, jestli je pro ně život ve víře to správné, tak by rodiče neměli děti vést k náboženství.

2. Vztah k víře

• Víra není něco, co lze člověka naučit nebo ho k tomu donutit. Samotné slovo víra vychází z toho, že se jedná o něco s čím musí být člověk vnitřně ztotožněn. Pokud rodiče chtějí, aby jejich děti byly skutečně věřící, tak tím, že je budou vést k víře toho nemusí dosáhnout.
• První důvodem je, že lidé věci jsou věci ochotni dělat více, pokud vychází z jejich vlastního přesvědčení, než pokud jsou k tomu nucení. Pokud rodiče budou například děti nutit k účasti na náboženských obřadech nebo je budou nutit zastávat určité pravidla, tak děti, pokud s tím nebudou vnitřně ztotožnění stejně nebudou v náboženství věřit a budou dělat věci pouze z povinnosti.
• Na druhou stranu, pokud se jejich děti k víře samy rozhodnou třeba v dospělosti, tak budou vnitřně přesvědčení o správnosti svého jednání, budou mít k náboženství lepší vztah a budou se náboženských obřadů účastnit na základě své svobodné vůle.

Pokud nebudou rodiče vést děti k víře, tak děti nebudou znát dopodrobna všechny náboženské obřady a dogmata. Ale pokud si jejich děti víru v budoucnu vyberou bude to z jejich svobodného rozhodnutí a zároveň to rozhodnutí bude upřímné a budou opravdu věřit, oproti tomu, aby se účastnily náboženským obřadům, aniž by jim skutečně věřili.

3. Vztah rodičů a dětí

• Vedení dětí k víře může narušit vztahy mezi rodiči a dětmi.
• I za předpokladu, že jsou děti věřící, tak jak bylo vysvětleno výše vedení k víře narušuje jejich svobodnou vůli a možnost vybudovat si vztah k náboženství svou vlastní cestou.
• Zároveň ale může dojít k situacím, kdy se děti a dospívající rozhodnou, že věřící být nechtějí, případně chtějí jednat takovým způsobem, který je v rozporu s vírou jejich rodičů. Může se jednat například o situace, kdy v boha nevěří, chtějí si vybrat jiné náboženství, nebo si třeba přejí mít vztah s osobou stejného pohlaví, což některá náboženství neschvalují.
• Pokud bude rodič nutit děti k něčemu, co pro ně není vhodné, tak děti budou nešťastné, protože jim dané aktivita nepůjde nebo je třeba nebaví. Děti ovšem zároveň buď nebudou chtít zklamat své rodiče a budou se jim chtít zavděčit a proto budou dělat i věci, které je nedělají šťastným, nebo se rozhodnout žít tak jak by chtěli, ale budou tím riskovat, že jejich rodiče se na ně budou zlobit a nebudou schvalovat jejich životní styl.

Pokud rodiče nebudou přenášet své hodnoty a náboženské hodnoty na své děti, zabrání tomu aby jejich děti byly nešťastné a dělaly některé věci jenom proto aby se zavděčily rodičů a taky tomu, aby byl jejich vztah s dětmi narušen, protože by se děti nechovaly v souladu s náboženskými hodnotami.

N tým

Stejně jako u argumentace S týmu je třeba zdůraznit, že formulace teze vyjadřuje, že se jedná o situaci, kdy zvažujeme, jaké je žádoucí chování rodičů. Teze není formulována tak, že by stát určité chování zakazoval, ale jedná se o to aby tým přesvědčil rozhodce nebo rozhodkyně o tom, že tvrzení obsažené v tezi je pravdivé, tedy že by bylo lepší, pokud by rodiče vedli své děti k náboženství.

Infoslide vysvětluje co se chápe pojmem vést k náboženství, je třeba z něj tedy vycházet. Na straně N týmu to tedy znamená, že vedením k náboženství se myslí společná účast na náboženských obřadech, účast na výuce náboženství nebo trvání na specifických hodnotách dané víry.

1. Výchova podle hodnot
   • Výchova podle hodnot
     • Rodiče by měli své děti vychovávat podle toho, co sami považují za nejlepší způsob života.
     • Rodiče při výchově musí udělat celou řadu rozhodnutí, které ovlivní, jak jejich dítě bude vychováváno. Musí se například rozhodnout, jestli budou dítě vychovávat spíře přísně, nebo spíše volně. Nebo například, jestli jejich dítě povedou více ke sportu nebo třeba k umění. Vždy rodič musí udělat nějakou volbu, protože věci jsou často výlučné.
     • Pokud rodič dělá volbu mezi tím jestli bude dítě vést k náboženství, rozhodnutí by mělo být takové, aby dítě učil tomu, co sám pro něj dle svého svědomí považuje za nejlepší způsob žití.
     • Pokud jsou rodiče přesvědčení, že je třeba se chovat podle nějaké víry a když se podle této víry nechovají, jsou z toho následky (např. že se nedostanou do nebe), tak by se měli snažit vést děti k tomu, aby se chovaly dle náboženství, protože to podle rodičů vede k tomu, že dítě bude mít dobrý život.
     • Jiný způsob, tedy například nechat dítě si zvolit samotné víru až v dospělosti, by byl alibistický, protože by se rodiče sice zbavili odpovědnosti, za možné negativní následky výchovy k víře, ale zároveň by také dítěti neposkytli možnost žít život, který sami považují ze nejlepší možný.
   • Výhody víry
     • Výchova k víře má navíc pro děti mnoho benefitů. Kromě samotných benefitů vycházejích z dané víry (např. možnost dostat se do nebe) má výchova k víře mnoho dalších pozitivních aspektů.
     • Níže bude osvětlováno, že víra umožňuje budovat lepší vztahy s rodiči a v rámci komunity.
     • Víra také může poskytovat útěchu v těžkých chvílích a může poskytovat vodítka a kompas pro rozhodování v těžkých životních situací. I pokud třeba dítě nebude v dospělosti praktikovat náboženství, benefity z výchovy k víře mohou i tak přetrvat.

Protože by se rodiče měli rozhodovat podle toho, co považují sami podle sebe za nejlepší a protože výchova k víře pro tyto rodiče představuje to, co je nejlepší pro jejich děti, tak by rodiče měli děti k náboženství vést

2. Budování vztahu k víře

• Aby si děti mohly vybudovat k náboženství vztah a mohly náboženství pochopit, je nutné, aby s ním byly seznámeny už od malička.
• Pokud rodiče považují za důležité určité hodnoty, tak je důležité, aby je s dětmi seznámili už od malička, protože v dospělosti už budou mít jejich děti vyvinutou osobnost, a nebudou tolik ochotni nové hodnoty přijímat. Proto například pokud děti budou už od mladého věku chodit do hodin náboženství, dostanou možnost se už od malého věku seznámit s hodnotami a tradicemi daného náboženství. Seznámit se s těmito hodnotami mohou postupně, formou, která je vhodná k jejich věku.
• Pokud by rodiče děti k náboženství nevedli, nejen, že by děti ochudili o roky, které by mohli strávit tím, že budou respektovat pravidla náboženství, ale zároveń jim znemožnili tyto pravidla vůbec poznat.

Pokud se třeba v dospělosti děti nerozhodnou víru nepraktikovat, tak stále budou mít znalosti o tom, jak náboženství funguje, jaké má tradice a pravidla  a budou se moci třeba k tomu jednou vrátit. Pokud ovšem nebudou mít od malička tyto znalosti, získat je v dospělosti by bylo daleko obtížnější, například proto, že lidský mozek se nejvíce vyvíjí v mládí, nebo pro to, že k tomu nebudou mít tolik možností a času.

3. Vztah k rodině a komunitě
   • Náboženství a rodina
     • Společné praktikování náboženství umožní budování dobrého vztahu mezi rodiči a dětmi.
     • I pokud by rodiče nevedli děti k náboženství, tak stále bude náboženství velkou součástí života rodičů. Rodiče budou stále mít názory, které vycházejí z daného náboženství, stále budou chodit na mše, nebo budou praktikovat jiné náboženské obřady.
     • Tím, že děti nebudou do této části svého života zapojovat, tak nebudou s dětmi sdílet věci, které sami rodiče považují za důležité pro svou identitu.Právě pomocí sdílení společných věcí se buduje vztah mezi rodiči a dětmi. Např. rodiče by mohli vysvětlit svým dětem jak důležité pro ně bylo jejich první svaté přijímání a pak by mohli společně s dětmi tento zážitek sdílet společně.
     • Protože náboženství bude stále důležitou součástí života rodičů, není správné děti o tuto část společného života ochudit, protože právě společné sdílení náboženství může pomoci budovat lepší a hlubší vztahy v rámci rodiny.
   • Náboženství a komunita
     • Vedení k náboženství umožní dětem pochopit lépe své kořeny a lépe se začlenit do své komunity.
     • Náboženství je často součástí života širších rodin a celých komunit, které se společně sdružují právě z důvodu, že sdílí stejné náboženství. Pokud děti nebudou vedeny k náboženství přijdou o možnost se do těchto širších rodin a komunit začlenit, protože se nebudou účastnit náboženských obřadů nebo nebudou vychováváni ke stejným hodnotám.
     • Být součástí komunit je důležité, protože lidé jsou šťastnější, pokud jsou spolu s ostatními a společně se podílejí na věcech, které jsou jim blízké.

Protože společné praktikování náboženství umožní lepší vztahy mezi rodiči i v rámci komunit ve kterých děti vyrůstají, tak by rodiče měli vést děti ve víře, protože děti pak budou šťastnější.

Závěr

Při debatě se debatéři a debatérky mohou zabývat tím, jaký je nejlepší způsob vychovávat děti. Tedy na jedné straně jestli je lepší nechat děti zvolit si takovou cestu jakou sami chtějí, nebo jestli dětem umožnit praktikovat náboženství, které sami rodiče považují za to nejlepší, co mohou dětem poskytnout. Dále je možné diskutovat o tom, jaký má výchova k víře vliv na to, že se člověk stane věřícím. Diskutovat je také možné o tom, jak výchova k víře ovlivní vztah rodičů a dětí.